Je podzimní dopoledne. Sychravo. Únava a taková ta školní nálada, která mě i po letech vytáhne z postele. Dnes do práce nemusím, mám dovolenou. A tak si říkám co bude dnes vlastně za den? Nejspíš to bude další z těch nudných dnů kdy se člověk jen tak potuluje po bytě, něco uklidí, na něco se podívá a jde zas spát.

Musím ještě vyvenčit psa a tak se oblékám a jdu ven s Rockym. Svému jménu nedělá příliš dobrou pověst. Je to kříženec nejspíš mezi pudlem a nevím čím. Je roztomilý a bojí se i menších psů. Když se tak procházíme, něco jako pěst na oko, mi v tom podzimním dopoledni, kdy vše hraje barvami a na zemi je spousta spadaného listí, vyrazí dech. Malé růžové auto, projíždějící se po ulici. Co je na něm tak zvláštního? Řidiče jsem nezáhledl. Opravdu se to auto do okolí vůbec nehodí! Je to k nevíře, ale rozeběhnu se a ženu se za ním. Rád bych věděl co je zač! Za místním obchůdkem je autobusová zastávka a před ní auto přibrzdí. Já zastavím a držím Rockyho pevně za vodítko aby mi neutekl. Pomalými kroky se přibližuji a rozpoznávám, že řidič není řidič, ale řidička. Vedle ní sedí na sedadle spolujezdce nějaký muž. ,,No nic, jdem“ povzdechnu si a otáčím se i s Rockym směrem domů. Když v tom se auto prudce rozjede až gumy hvízdají! To malé růžové auto. Co v našem maloměstě vůbec dělá? Hlavou se mi honí tolik otázek a teorií. Už je nejspíš pryč. Cestou domů, si pobrukuju a je zajímavé, že si už na auto ani nevzpomenu. Pozoruji jak se trhá mračná obloha a trochu vysvítá slunce. Už jen dva bloky a jsme doma. Když se blížím k domu, kde bydlím. Vidím tam něco co bych ani trochu nečekal. Čelo se mi orosí když zahlédnu to malé růžové auto stát před domem. V autě nikdo nesedí! Rocky začne být nervozní a začne pořádně štěkat. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděl. Mám co dělat abych ho na vodítku udržel. Jdeme blíž a blíž. Dveře v našem domě jsou oteřené. Doma, ale neměl nikdo být. Jsou uvnitř? Ten muž s tou ženou? To snad ne? Proč? Co po mně chtějí? Otázek bylo hodně, ale odpověď se dala najít jen jedním způsobem. Jít do domu. Nevím proč, ale Rockyho jsem uvázal venku před domem a s veškerým odhodláním vešel dovnitř. Takové ticho jste asi ještě nikdy nezažili. Každý můj výdech byl jako hromobití. Každý pomalý krok ač jsem se snažil byl jako výbuch bomby. Víčka mi začala těžknout a bylo opravdu těžké nezavřít oči. Procházel jsem všehny místnosti a nic. Zbývala už jen půda. Po dřevěných schodech, které při každém sešlápnutí vydají zvuk jako když se šlápne kočce na ocas se vydávám na půdu. Poslední dveře. Sahám na kliku a v tom slyším zvonek. Crrrr! Crrrr! Otevírám oči a jsem v posteli. Je sobota a já jsem doma. Byl to sen! Citím se zvláštně a trapně, protože jsem přece dospělý člověk a měl jsem docela strach. Postupně se mi však vrací dobrá nálada. Jdu si připravit snídani a přečtu si noviny. Na titulní straně se píše o růžovém autě, které bylo spatřeno nedaleko a bylo ukradeno dvěma zločinci!

Michal

A teď jedna otázka pro Vás. Jakou značku a model auta jste si představili? K odpovědi použijte formulář komentářů.

Odpověď Autora naleznete zde, ale klikněte až po Vaší odpovědi   (zde)