Byl jeden z těch dní, kdy se jen tak procházela ulicemi. Bez myšlenek na to, co se dělo a co se jí stalo. Odhodila minulost a tím tady a teď sebe sama hnala vpřed, vytvářejíc si tak lepší zítřek s vidinou toho nejlepšího pro sebe samou.
Bezmyšlenkovité kroky ji přivedly až ke dveřím klenotnictví. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Jediné, co ji vedlo teď, tak vlastní intuice.
„Dobrý, den. Přejete si?“ prostorem se rozezněl hlas klenotníka.
„Dobrý den.“ Kvitovala pozdrav a ukázala prstem na dva nádherné řetízky. Jeden se srdíčkem a druhý s andílkem. Klenotník vysunul zásuvku a oba řetízky jí podal. Semkla je v dlaních, přitiskla na srdce a začala snít. Viděla sebe samu, jak běží po louce s princem svých snů. Jak ji zasypává trávou s žertovným úsměvem ve tváři. Jak jdou ruku v ruce, jak spolu usínají a jak se spolu probouzejí.
„Líbí se vám?“ ze snu ji vyrušila slova klenotníka.
„Miluji vše hezké.“ Odpověděla.
„ V tom případě musíte milovat i sebe samou a z hlouby celé bytosti, protože hezčí obrázek jsem ještě neviděl.“
Usmála se a zadívala se mu zpříma do očí. Uviděla v nich jasně bílé světlo s fialovo- žlutým nádechem, které zářilo do okolí.
„Zrovna zavírám. Rád bych vás pozval na to, co milujete, do kavárny naproti.“ Opětoval jí, s tím nejvíc nejkrásnější úsměvem. Protože tak to v té chvíli vnímala.
„S díky přijímám.“ a rozzářila se i ona.
„V tom případě, přijměte jako malou pozornost toto.“ vzal jí z dlaně řetízek se srdíčkem a připnul jí ho na krk.

Naše cesty se kříží. A toho, koho na nich potkáváme, se neděje náhodou a vždy dostaneme přesně to, co si zasloužíme. Protože na to, na co zaměřujeme pozornost, to se nám děje.

Láska, zkratka do ráje 001

Autorka Eva Štefková