Povídka z knihy: Více jak slova a obrázky….

  Jako každé ráno všichni lidé zase chvátali za výdělkem, aby svým ratolestem připravili prý lepší budoucnost. Teda jestli se ti lidé vůbec lidmi ještě dali nazvat. Všichni spíše působili jako naprogramované stroje s cílem urvat pro sebe ten největší kus. A i samotná jednání mezi nimi nasvědčovala spíše o chladně uvažujících monstrech bez citů, tolerance a porozumění, než o citlivých, láskyplných bytostech. A vůbec, celý svět byl nějak jiný, divný, zvláštní. Už celé týdny, ba měsíce nevysvitlo sluníčko a nebe halil šedivý opar, ze kterého člověk nabýval pocitu, že za chvíli spolyká všechny a všechno. I tráva měla jakýsi popelavý nádech, a místo aby v ranní rose vesele třpytkovala, plakala a zoufale volala o pomoc. Chtěl nám snad TEN nahoře naznačit, že se blíží den zúčtování?

   Z přebírání myšlenek o bytí a nebytí mě probral až teprve ortel primáře anesteziologicko-resuscitačního oddělení, skoncovat s utrpením jedné z našich pacientek. Jednalo se o malou asi šestiletou holčičku, o níž nikdo nevěděl vůbec, ale vůbec nic. Nikdo nevěděl, odkud přišla, nebo jestli ji tu někdo nechal. Zda má nějakou rodinu, jméno, domov. Nikdo se o ni nezajímal, nikdo se po ní nesháněl. Snášela se nad ní spousta otazníku a dokonce o ní někdo s nadsázkou prohlásil, že spadla z nebe. Dostala tedy pro ni příznačné jméno Stranger (neznámá osoba).

     Stejně tak jako nikdo nevěděl odkud dívenka je, nikdo nevěděl, co jí vlastně je.  Trpěla bolestmi, jež se nedaly rozumně vysvětlit, stejně tak jako i křeče, které je protkávaly. Křeče a bolesti se nedaly tlumit žádnou medikamentózní formou, protože prostě proti všem běžným lékařským pravidlům a zákonům nic nezabíralo. Křeče přicházely v nepravidelných intervalech a stejně tak i ustupovaly. A když tato holčička byla ve stádiu relativního klidu, buď spala, nebo nepřítomně hleděla do stropu. Všichni to s ní už vzdali. Jen já jsem vytrvale u ní sedávala a vykládala jí o všem a o ničem, tak jak se to dělává, když chcete přivést dítě na jiné myšlenky a odpoutat ho od jeho problému. Začala jsem dokonce nabývat dojmu, že tento způsob komunikace má pozitivní výsledek. A teď toto. Smrt! Konec! A měla jsem to být zrovna já, kdo ji vrhne do náruči smrti a jejímu trápení udělá konec, protože to byl „můj případ“.

   „Tak kolegyně. Přestaňte tu hrát divadýlko a udělejte už konečně tečku za tímhle nudným číslem. Sama vidíte, že to k životu není.“ s naprostým chladem v hlase ke mně promlouval primář a jeho ruka třímající stříkačku se zastavila před mým obličejem.

   „Ne!“ mluvila jsem teď spíš k té stříkačce, než k samotnému primáři, „určitě existuje jiné řešení než euthanasie, „VÍM TO.“

   „Nevíte nic, a tohle vzdorování si zodpovíte, uhněte, udělám to sám,“ začal se naklánět k Stranger.

   „NE!“ popadla jsem Stranger do náručí až se jí z jejího drobného tělíčka vytrhlo několik hadiček, „copak to pořád nechápete? To, co potřebuje, není smrtící injekce, ale obyčejné city, láska, něha, porozumění. Na všechno prostě léky nestačí a někdy pomohou více slova, a když jsou míněna od srdce, tím mají větší ba magický účinek a léky jsou k ničemu“

   Primář se nadechl, že mě sepsuje jak malou holku, ale než stačil říci Á, obličej se mu stáhl do podivné grimasy, která vyjadřovala zmatek, údiv i úlevu zároveň. Proč? Stranger se usmála. A když řekla tenkým, sotva slyšitelným hláskem: „Já jsem Love.“ znělo to takřka nadpozemsky.

   Primář, který doteď držel v natažené ruce stříkačku, ji upustil a začal ukazovat směrem k oknu. Nebyl totiž v tomto okamžiku schopen jediného slova. Šedavý opar, který už tak dlouho dusil naši zemi, se začal trhat a probleskl zprvu sotva znatelný paprsek sluníčka, který vteřinu od vteřiny zesiloval.  Nebylo možné si nevšimnout toho, co se děje. Lidé v nemocničním areálu se zastavovali a hleděli přímo k nebi. Nemocní se uzdravovali tak rychle, jak světlo protínalo šedavou oblohu, všichni se vykláněli z okna, aby si nenechali ujít tu nádhernou podívanou. Matná šeď se v několika málo minutách proměnila v azurově modrou.  Příjemně teplé slunce rozehrálo svou ódu a žluté paprsky a s třpytkující září, protkávalo dav lidí a ten  tuto kreaci odměňoval potleskem. Jedním slovem ZÁZRAK… Bylo to prvně po dlouhé době, co se lidé takto seskupili a byla z nich cítit jejich vzájemnost. Bylo to prvně po dlouhé době, kdy jejich tváře opustil maskovitý výraz a začala se po nich procházet upřímná radost z bytí tohoto světa.

   A co Love?  Stejně tak jak se záhadně objevila, tak záhadně i zmizela. A já si dodnes myslím, že to byla skutečně LÁSKA.  Láska, která v křečích a bolestech umírala a my „lidé“ jsme ji málem zabili úplně. A proto se na chvíli zviditelnila, aby nám všem ukázala něco důležitého a třeba právě zrovna to, že bez luxusních, hmotných statků žít lze, ale bez porozumění, úcty jednoho k druhému a bezpodmínečné lásky, ne.

Eva Štefková