Chlebárna

Psal se rok 2015, byl mrazivý a chladný měsíc leden. V tomto okurkovém období, se poměrně těžko shání rozumně placená práce. Spoustu dní a nocí jsem trávil před monitorem půjčeného počítače a snažil se hypnotizovat nabídky práce. Najednou se objevila nabídka v pekárně. Vůbec jsem neváhal a ihned kontaktovat majitele. Pečení je totiž moje velká a druhá láska. Pokud by vás zajímalo, co je přednější, tak je to můj vztah k červenému vínu, ale o tom bych napsal jindy..

Tak tedy k těm chlebům. Určitě jste už alespoň z doslechu slyšeli o kváskovém chlebu. Jedná se o netradiční recepturu přípravy chleba, kdy se musíte starat o kvásek. O tento kvásek se musíte denně starat, přikrmovat a v noci k němu vstávat. Zřejmě jsem v tom viděl, jako bych se staral o své dítě, ovšem, jak to znáte, po necelém týdnu, mě to omrzelo. Navíc jsem také zjistil, že práce v pekárně je poměrně náročná. Lidé  chtějí čerstvý chléb už brzy ráno, nejpozději do jedenácti hodin. Proto jsem musel některé dny v týdnu vstávat velice brzy, kolikrát i ve tři hodiny ráno! Je zcela pochopitelné, že za takové situace se nemůžete dívat do pozdních nočních hodin na televizi, ač jsem televizní fanoušek. Pokud by mne za to platili, díval bych se na televizi a podával věrohodné resumé o každém pořadu na každém kanálu.

Ze začátku to šlo velmi ztuha. Pan majitel se občas i velmi zlobil, z počátku mi to vůbec nešlo. Buď bylo málo soli, nebo jsem zapomněl přidat kmín, nebo jsem třeba i nastavil vyšší teplotu pece. Pec pekla, jako divá. Chvílemi jsem se na ni díval, jako na malé peklo. Chléb nebyl chlebem, ale kusem něčeho černého a nepopsatelného. Nebyl ale čas na přípravu další várky, a tak jsem musel hold předávat tento černý „škrpál“.

Ze všech stran se množily stížnosti. Buď málo soli, žádná chuť, příliš tvrdá kůrka a nebo i prostý nedopečený chléb uvnitř, ačkoliv kůrka byla již tvrdá. Cítil jsem beznaděj. Pozval si mne přímo pan ředitel na červený kobereček, že prý co to má znamenat? Už jsem ani nevěřil, že mi bude udělena druhá šance. Ještě ten den, jsem vypil láhev červeného vína. Bohužel, vstávání na třetí hodinu ranní se po včerejším popíjení přesunula až na pátou hodinu.  Měl jsem to štěstí, že pan ředitel nebyl zrovna v práci a tak se ani nedozvěděl, co jsem udělal hned následující den poté, co se nade mnou slitoval. Jelikož jsem ale byl v časové tísni, musel jsem ty chleby ošidit. Dával jsem je péct, ještě nevykynuté a vytahoval z pece ještě nedopečené. Další stížnosti sebou nenechaly dlouho čekat a já byl opět vyzván k vyjádření k chlebům. V ten moment jsem pochopil, že to pro mne nemá asi cenu. Cestou domů jsem si koupil dvě lahve vodky, a snažil jsem se zapomenout, na tu děsnou vzpomínku na pana ředitele a nedopečené chleby.

Do práce jsem se už nevrátil a klíče od skladu jsem si nechal jako vzpomínku na děsivé dny, které mě ničily. Bylo to horší, než Jiříkovo vidění. Je pravdou, že jsem se přiučil i něco nového, poznal nové a zajímavé lidi, ale upřímně bych je raději už nepotkal. Jednak by po mě chtěli klíče, které jsem už ztratil a jednak mě v onen osudný den viděli, jak se trochu motám. Ještě ze mě totiž nevyprchal veškerý alkohol. Při psaní tohoto článku si říkám, jaké jsem to měl štěstí, že mě hned nevyhodili, byť jsem byl v práci v podnapilém stavu. Dokonce se i sám divím, jak jsem dovedl připravit vůbec nějaký chléb. Občas si tu a tam upeču nějaký ten chléb. Dokonce jsem si z frcu pořídil domácí pekárnu, kterou jsem využil jen jednou, protože se mi živě vybavily zlé vzpomínky na pekárnu. Nyní si vychutnávám sledování amerických filmů, k tomu si otevřu láhev skvělého vína a popíjím,  klidně i do tří do rána. Při pohledu na čas se pak jen pousměji, že nemusím nikam vstávat. Jen ty peníze občas schází a potom není ani na to víno.

Rob