Bosonohý výlet
Je zajímavé koliko lidem je vlastní škatulkování. Nejenže se snaží druhého někam zařadit, ale často si takový člověk sám uzavírá cestu ku štěstí jenom tím že si řekne: „No, jo. No. Mám dítě, tak to mě nikde nepřijmou. No, jo, no, jsem už před důchodem, tak kam by takového starocha vzali? No, jo, no. Přeci jenom už mám nějaký ten pátek za sebou, už nemá cenu něco nového začínat.“ Musím, nesmím. A kde je můžu???
Když jsem se rozhodla žít podle vlastních pravidel, tak jak mě to baví, zjistila jsem kolika předsudky lidé sami sebe halí a s pokorou jsem si řekla, že já sama tak žila a uvědoměním si svých vlastních soudů a kritik, jsem s vděkem řekla děkuji. Děkuji a hodila jsem za hlavu nepotřebné a s odvahou žít podle svého jsem vystoupila z toho začarovaného kruhu. Začarovaného kruhu bytí na houpačce, nahoře, dole, štěstí, neštěstí. Musíš, nesmíš. Směj se, nesměj se. Vhodné, nevhodné. Škaredé, hezké. Dobré, zlé. Zodpovídáš za život druhého. Musíš se obětovat pro rodinu. Takováto oběť mě stála vlastní zdraví. 
A tak tedy žiji heslem. „ŽIJ A NECHEJ ŽÍT.“ S láskou, v lásce, pro lásku. Zula jsem si boty a šla. A s neskrývaným úžasem pozoruji, kolika různých názorů je mysl schopna vytvořit a koliko lidí se tímto řídí. Jak si tak chodím po tom světě bosá a v trenkách a tričku za každého počasí, setkávám se různými reakcemi. Lidé ke mně přistupují a říkají: „Takhle určitě budete nemocná. Takhle budete mít nemocné ledviny. Tahle dostanete revma a už se ho do konce života nezbavíte. Fůůůj, tolik špíny a vy chodíte bosá, to se nebojíte infekce? Ježíš, to já bych se bála, že se poraním. Jejda to se nebojíte, že šlápnete na vosu?“ Další skupina lidí jen mlčí a když si myslí, že jsem dost daleko a nemůžu slyšet, ta spustí: „Vidíte jí, ona se zbláznila. Nemá to v hlavě v pořádku.“ Další skupina lidí na mě kouká nechápavě s tím, že je jednadvacáté století a já chodím bosá. Hlava jim to prostě nebere. No a jsou i tací, co se zeptají: „Vy fakt chodíte bosá? Ty,vole, dobrý, fakt, dobrý. Jak to děláte a proč to děláte, já to chci taky zkusit, ale ještě jsem nedostal odvahu.“ Po každé se zachovám stejně. Vždy s úsměvem na tváři.
Poslední bosonohý výlet, kdy jsem vyrazila na cestu Praha – Jihlava, jsem netušila, kolika skvělých dedukcí je mysl možná a co vše si užiji. Mě to nestálo, nic, jen prima zábavu. Takový nádherný film, kde jsem si zahrála jednu z hlavních rolí. Když jsem přišla na autobusové nádraží, tak jsem si čekání krátila běháním v kalužích a pak se rozhodla s nádražím v Jihlavě rozloučit mandalkami, které jsem vykreslila bosými nohami. Přišel čas a otevřeli se dveře autobusu a stevardka cestující vyzvala k nástupu. S úsměvem na tváři jsem pozdravila a ukázala místenku. Stevardka mě velmi vážným pohledem sjela od hlavy až k patě s otázkou: „A kde máte boty?“
„Doma, přijela jsem do Jihlavy bosá a zase bosá odjíždím.“
„To ale takhle nejde, počkejte.“ zůstala jsem stát a dále se smála. Bylo mi jasné, že stewardka dá řeč z řidičem ohledně mých bosých noh. Ohlídla jsem se po okolí a mrkla po něm, jak se tváří. Jen letmý pohled mi stačil na to, abych věděla to, že určitě nemá náladu na probírání toho, zda mám a nebo nemám boty.
Přivřela jsem oči a jen si říkala: „Chci jet teď do Prahy. Chci jet teď do Prahy.“ a viděla jsem se, jak si to pohodlně frčím autobusem na Florenc.
Všichni cestující nastoupili a stevardka se opět začala zaobírat mnou: „A co s vámi, to teda nevím, počkejte, promluvím s řidičem.“ rázným tempem vykročila směrem k němu.
„Já jsem se chtěla zeptat, co s tím“ a nestačila ani doříct, co chtěla a dostala odpověď od řidiče v tom samém duchu, s jakým se zaobírala tím, že nemohu jet autobusem, protože jsem bosá.
„Já s vámi tady o tom nehodlám diskutovat.“ otočil se a nastoupil do autobusu.
Stevardka se vrátila ke mně a povídá: „No, co s vámi mám dělat? Nastupte si.“ S úsměvem na tváři jsem poděkovala, šťastná, že jedu a pohodlně jsem se uvelebila na místě, které jsem si vybrala.
Celý tento příběh by se dal nazvat – čím zacházíš, tím také scházíš. A o tom to je. S jakou myšlenkou se stevardka zaobírala mnou, stejným způsobem se s ní zaobíral i řidič. Každý z nás je tedy po zásluze odměňován. Tak jako aktéři příběhu, který jsem vám nyní napsala a posílám.
Každý z vás si z tohoto příběhu vezměte, co potřebujete, co je vám blízké. Tak jako já si beru z vašich příběhů. S mnohými z vás jsem se na své pouti životem setkala a naše cesty se na chvíli střetly. Děkuji nám všem za tato setkání. Setkání, jež jsou inspirací pro mou životní pouť.